Czech-Republic.

Beitragsseiten

 

Protektorát „Böhmen und M ä hren“, Terezín, Dachau – rodina Feierabendova

 

Vladimir Feierabend 1940

Vzpomínky Vladimíra Feierabenda

 

Protektorát „Bömen und Mähren“ byl pro naši rodinu zlá doba. Strýc Láďa by v té době ve vládě Protektorátu jako ministr zemědělství. Zapojil se do podzemního hnutí zaměřeného proti německé okupaci Československa, v tzv. Politickém ústředí. Byl varován předsedou vlády gen. Eliášem, že jeho zapojení do odboje je prozrazeno. V lednu 1940 za dramatických okolností, které popsal ve svých pamětech, se mu podařilo s pomocí českých a slovenských vlastenců uprchnout a po dobrodružném útěku se posléze přes Balkán a Francii dostal až do Anglie, kde se později stal členem exilové československé vlády.

 

 

 

 

Tato okolnost poznamenala celou naši rodinu. Hledalo ho u nás Gestapo a nevěděli jsme, zda se to nějak proti nám neobrátí. To mě bylo 16 let a chodil jsem do reálného gymnázia v Praze v Křemencově ulici. V té době jsem začal hrát košíkovou za UNCAS, byl jsem ve Skautu a členem YMCY. Protože však stále byly obavy, co nás může potkat, nejel jsem ani na letní skautský tábor. Stejně pak jak Skaut, tak YMCA byly zrušeny.

 

Tátu zatklo Gestapo v souvislosti s Láďovým útěkem až 1.2.1941 pro podezření, že mu pomáhal. Byl vězněn v Praze na Pankráci a delší dobu pak v Mnichově ve věznici Stadelheim. Nebylo to pro mámu i pro nás snadné období a zejména je nutno poděkovat široké rodině, která nás ve všech směrech podporovala. Já jsem se v té době pohoršil v prospěchu ve škole, ale basket jsem hrál dál a celkem úspěšně. Tátu propustili 6.3.1942. Přijel tak hubený, že mohl obléknout šaty Karla. Radost z  jeho návratu však netrvala dlouho. Teror nacistů proti domácímu odboji, který nastolil od podzimu 1941 říšský protektor Heydrich a který měl zlomit odpor proti Němcům, postupně sílil. Stanné soudy posílaly na smrt mnoho našich lidí. Atentát na Heydricha 27. května 1942 a doba po něm, kdy byly vypáleny LIDICE, byla krvavou odplatou, kdy si nikdo nebyl jist životem. A tak došlo i na nás. Táta ještě mezitím stačil oslavit svoje 50té narozeniny.

V roce 1942, vzhledem k uhelným prázdninám v zimě, byla školní docházka o 14 dní prodloužena, takže škola končila až 15. července. To jsem končil septimu. Karel absolvoval pomaturitní dvouletý kurz na stavení průmyslovce, protože vysoké školy byly od 17.11.1939 pro Čechy uzavřeny. Ve škole jsem věčně doháněl prospěch a zejména němčina mě moc nebavila. Tak jsem se před koncem školy musel učit. Bylo 1. července 1942, venku krásný letní den, rychle jsem se učil, abych mohl jít hrát basket do Malostranské sokolovny. Účast nás přislíbilo jen 5. Máma po obědě odjela do Spálenky k babičce, táta byl na úřadě. Asi ve tři hodiny odpoledne někdo u bytu zvoní. Šel jsem otevřít. Ve dveřích stál dědeček, který bydlel o patro níž a s ním společně 2 páni od Gestapa. Přišel mě říct, že jde na Gestapo k výslechu, abych to řekl našim a neměl obavu. Protože, jak už jsem uvedl, byla aktivita Gestapa po atentátu na Heydricha, při stanném právu a popravách mimořádně velká, domníval jsem se, že to nějak souvisí s činností Ládi v Londýně, protože parašutisty k atentátu poslali z Anglie. Děda odjel a já se učil dál. Byla to ironie, učil jsem se životopis Hitlera. O dědu jsem obavu neměl, bylo mu už skoro 81 let.

Asi o hodinu později opět zvonek. Šel jsem otevřít, tam opět dva páni od Gestapa. Abych šel s nimi a vzal si osobní potřeby asi na 3 dny. Začal jsem mít strach. Mámě abych napsal, že jsem na Gestapu v Bredovské ulici, číslo dveří 142. Posadili mě do auta a jeli do města. Po cestě jsme zastavili na Špejchaře, kde tenkrát bydlela teta Hana s dětmi a staří Hartmanovi. Po chvíli se vrátili, teta nebyla doma. Pak jsme jeli na Petrské náměstí ke škole, kde měl Karel odpolední vyučování. Zdá se, že byli dobře informováni. Po chvíli vyšli i s Karlem, ten přisedl a podíval se na mě s otázkou v očích. Mlčeli jsme, mlčeli i oni. A tak jsme dojeli do Pečkárny. Vedli nás po schodech do místnosti v přízemí. Tam mezi ostatními seděl na lavici táta a vedle něho děda. Tátu sebrali v úřadě. Za nějakou dobu nás bez řečí zavedli dolů, do tak zvaného biografu a tam jsme čekali do večera. Mezitím přivezli i tetu Hanu. Spolu s námi tam byli paní Nečasová, Neumanovi, Robětínovi a další z rodin, jejichž příbuzní byli v zahraničí. Večer nás všechny vyhnali do náklaďáku s plachtou a odváželi, aniž bychom měli ponětí kam. Jenom jsme věděli podle směru, že to není na Pankrác, ale směrem na Holešovice. Seděl jsem proti tátovi, a když jsem jeli z Holešovic vzhůru, viděl jsem, jak zbledl a začal se potit. V té době totiž nahoře v Kobylisích na střelnici popravovali desítky osob, které vybralo Gestapo pod záminkou, že schvalovali atentát na Heydricha. Dodnes jsou tam na památku uvedena jejich jména. Tátovi se očividně ulevilo, když jsme jeli dál za město a opustili Prahu. Zavezli nás do Terezínské pevnosti, což byla věznice pražského Gestapa. Sem soustřeďovali zatčené a odtud je pak rozmisťovali do dalších věznic a koncentračních táborů.

Tam jsme tedy skončili hned první večer. Postavili nás ke zdi prvního dvora, znovu přečetli všechna jména a zavedli ženy zvlášť na ženské oddělení. A pak to šlo všechno ráz na ráz, že jsme se nestačili divit. Výměna šatů civilních za nějaké staré vojenské, ostříhání do hola, dědovi ostříhali i vousy, jen vlastní boty nám zůstaly, no pár těch osobních věcí. Ubytovali nás na třetím dvoře v cele, kde nás na pryčnách bylo asi 60, k tomu jeden turecký záchod a 1 kohoutek s vodou. Cela byla hned vedle kuchyně. Příští den znova evidence, jakýsi výslech, kterému jsem samozřejmě moc nerozuměl, podepsali jsme tzv. Schutzhaftbefehl, kde stálo, jak jsem se později dočetl, : „in dem er verdächtig ist, sich zum Nachteil des Reiches betätig zu haben“. Tak jsme se stali nepřáteli Říše. A příští den jsme byli zařazeni do práce. Děda do kuchyně na škrabání brambor, táta jako invalida zametal dvory, já a Karel jsme byli určeni na komando „Reichsbahn“. A tím to končilo. Žádný soud, žádné důkazy, žádné 3 dny. Na jak dlouho nikdo nic neřekl a nikdo to nevěděl. A do práce. Ráno v 5 hodin budíček, černá brynda a kus chleba, nástup, pěšky do Litoměřic na nádraží, nástup do vlaku. Odjezd do Ústí nad Labem na pracoviště a těžká práce na kolejích. Oprava a podbíjení pražců, nošení těžkých kolejnic, zemní práce a tak pořád dokola. Ty první dny jsem měl na pravé ruce obrovský stržený puchýř, protože v neděli před zatčením jsem pomáhal v Zátiší u Mirky začišťovat dlažbu v boudě u bazénu a to jsem dělal tak poctivě, že jsem si ten puchýř udělal, a to po celé dlani. Ale lopatu a krumpáč jsem používat musel. K obědu byla řídká polévka a kolem pořád SS-mani se psy a jak se někdo narovnal a přestal pracovat, tak bití, kopance, buzerace nebo dřepy. Vraceli jsme se večer stejnou cestou přes cvičné letiště Hitlerjugend. Jen když pršelo, tak jsme chodili skrze město, které v té době bylo židovským ghettem. Tam jsme mohli vidět, jak se zacházelo se židy. Spolu s námi na dráze pracovali i studenti z Roudnice, kde zavřeli celé třídy z gymnázia a průmyslovky. Byli nám věkem nejbližší. Večer byla vodová polévka a 2 nebo 3 brambory. Nejhorší na ubytování bylo, že všude bylo plno blech. Mě žraly celý den, protože jsem jako vězeňský oděv vyfasoval jakési rajtky, tj. od kolen dolů byly připasované a já se nemohl ani poškrábat. Večer jsme je vždycky likvidovali a to nejen z vlastního ošacení, ale taky z kalhot táty a dědy. Byly jich stovky a mě se jejich bodnutí postupně zanítilo a udělaly se mě na nohách vředy.

Občas byla vybrána skupina do továrny „Schicht“, kde lisovali z nějakých pokrutin olej. Z lisovaných koláčů jsme z hladu vybírali a křoupali zbytky, pokud se nějaké našly. Ale polévka k obědu tam byla lepší. Při průchodu Litoměřicemi, které už byly v Sudetech zabraných do Říše, jsme sledovali, jak na nás reagují tamní obyvatelé. Ale ani náznak toho, že by si nás nějak všímali, o nějaké pomoci, dokonce třeba i náznaku soucitu ani známka. Jednou večer, když jsme se vraceli z komanda, asi za měsíc, co jsme byli v Terezíně, uviděli jsme stát u brány mámu. Přijela s transportem a byla zařazena na ženský dvůr. Bylo to pořádné překvapení. Mámu zatkli asi třetí den po nás, když se šla na Gestapo ptát, co s námi je. Nejprve byla zavřena nějaký čas na Karláku, potom ji převezli za námi. Abychom ji občas i s tetou uviděli, tak jsme se přihlásili jako jídlonosiči a občas jsme na ženský dvůr nosili kýble s polévkou. Kuchyně byla hned vedle naší cely, tak to šlo zařídit. Alespoň jsme věděli, že tam obě ještě jsou. Několikrát v průběhu pobytu jsem byl zařazen do jiného komanda. Tak asi den nebo dva jsem byl v prádelně, která navazovala na ženský dvůr. Několik dní v srpnu jsem byl zařazen na stavbu bazénu. Šlo o výkopové práce. Skládali jsme pytle cementu nebo vozili kolečko s vykopanou zemí na šance. Tam jsem viděl ty nejhorší krutosti SS. Kolečka musela být plná a některým vězňům, na které si zasedli, ji ještě navíc polévali vodou, aby byla těžší. Vynikal v tom Storch, asi taky proto, že se to odehrávalo uvnitř pevnosti, takže ne před očima civilních osob. Viděl jsem, jak tak dlouho týral jednoho žida, až ho nakonec umlátil k smrti. Také já jsem v poklusu vozil kolečka a jednou se SS Rojkovi zdálo, že je málo plné, tak mě začal něco povídat a já mu pro jeho dialekt vůbec nerozuměl. Nakonec zařval „..hau ab ..“ a já nevěděl co to je. A tak mě vlepil takové dvě facky, až mě zalehly uši. Od té doby jsem to věděl a vím dodnes. Musím ale říct, že to byly jediné facky, které jsem za celou tu dobu dostal, protože jsem se naučil vyhýbat všem možným situacím, kde bych byl něčím nápadný a zavdal příčinu ke krutostem SS. Na to doplácel Jedlička, který jednak byl vysoký, jednak na jakoukoliv práci manuální byl zcela levý. Ani neuměl pořádně držet lopatu. Zkusil mnoho ran, a jak jsme se po válce dozvěděli, tak v lágru, kam byl poslán (myslím, že to byl Auschwitz), spáchal sebevraždu skokem do drátu s elektřinou. Tyto dny při bazénu se Storchem a Rojkou za zády, to snad byly nejhorší dny, které jsem v Terezíně prožil, protože mimo těžkou práci jsem viděl řadu ubitých vězňů. Jediný lidský bachař v pevnosti byl Hofhaus ve skladu potravin. Dokonce jednou zanesl dědovi 2 vajíčka, údajně od mlynáře v Terezíně. Taky byl po válce omilostněn. Měl jsem v podstatě štěstí, ze jsem byl mladý a sportovně založen, takže v těch prvních dobách jsem měl dost sil, abych nebyl nápadným malým výkonem nebo postojem k různému nářadí. S Roudničáky jsme si pomáhali jak v Terezíně, tak později i v Dachau.

V Terezíně jsme byli do počátku září. Pak přišel rozkaz, oblékli nás opět do vlastních šatů, naložili do vlaku a zahájili jsme cestu do Dachau. Tak začal 5. Září náš transport. Naštěstí jsme byli zase všichni pohromadě. Že jedeme do Dachau, to jsme samozřejmě nevěděli, nikdo nám to neřekl. První zastávkou byl Cheb. Přijeli jsme tam večer už za tmy. Vysadili nás z vlaku, svázali po čtyřech řetízky a mašírovali jsme do věznice. Jíst nám samozřejmě nedali. V té době už jsem měl nohy samý hnisající bolák od bleších kousanců, což bylo velmi nepříjemné. V celách byla spousta štěnic. Mě ani tak nežraly jako Karla. Druhý den jsme dostali alespoň najíst, ovšem tu vodovou polévku a pár brambor. Ale alespoň něco. Po dvou dnech nás opět naložili do vlaku a jeli jsme dál celý den a to do Hofu. Tam nás strčili do sklepních kobek bez jakéhokoliv vybavení nebo dek, ani najíst nám nedali a hned ráno bez snídaně jsme jeli dál. Přijeli jsme do Norimberka a dali nás do přeplněné tělocvičny. Byla plná, na zemi slamníky jeden vedle druhého, v každé uličce jeden kýbl místo záchodu. Samozřejmě mě umístili hned vedle toho kýblu. Takže zmatek, hlad a smrad. Ale stále jsme byli pohromadě a to bylo dobré. Po dvou dnech v tomto chaosu nás opět naložili na vlak a jelo se dál. Přijeli jsme na nádraží do Dachau, do náklaďáku a před bránu koncentráku na politické oddělení. Tam nás vyfotografovali ze všech stran, vyplnili jsme „Fragebogen“, sepsali náš životopis a šupem skrze bránu „Arbeit macht frei“ do lágru. Odevzdali jsme veškerý civil, hodinky. Víc cenného jsme stejně neměli. Prostor, kde se toto odehrálo, byl v hlavní budově hned za „Jourhausem“ a jmenoval se Schubraum. Znovu nás ostříhali a to všude, kde rostl jaký chlup, poslali do lázně, kde voda byl buď moc horká nebo studená, desinfikovali nás v podpaží a okolo ohambí kresolem nebo lysolem. Pálilo to jako čert. To abychom nepřinesli do lágru vši. Byla to po dvou měsících první koupel, i když trochu moc rychlá. A pak s námi sepsali, co jsme odevzdali, přidělili nám číslo, oblékli do modro-bílo štráfatých oděvů, na nohy dali dřeváky, odvedli na karanténní „Zugangsblock“ a od té doby jsme byli čísly. To moje bylo 36176. A tak jsme se všichni po těchto procedurách ocitli na bloku č. 15 na 3 štubě. Přijela nás tenkrát skupina asi 30 osob ze všech koutů světa či Evropy, včetně Němců. Ani si již nepamatuji, zda v tomto transportu byl i nějaký Čech, kterého bych znal z Terezína nebo odjinud.

Musím přiznat, že po Terezíně a transportu jsme se v Dachau cítili mnohem lépe. Všude bylo čisto, čistá byla lůžka i deky, každý měl pro sebe tzv. špinku pro osobní věci, jídelní misku, ručníky i osobní věci. Ložnice byla oddělená od místnosti, kde byly stoly a židličky, kterým se říkalo „Hockry“. Palandy byly třípatrové, lůžka se slamníkem, podhlavníkem a 2 dekami. Baráky byly postaveny v řadách za sebou, oddělené uprostřed cestou, nazíráno od Hlavní budovy a apellplatzu. Tento první dojem z pobytu v táboře, i fakt, že po příjezdu 11. září 1942 jsem si nechal na revíře ošetřit moje boláky na nohou a Karel se zbavil průjmů, které ho po cestě velmi oslabily. Byl hned zkraje oslaben nesmírnou buzerací, která nás čekala. Postarali se o to jak vězni samosprávy, tak přidělení SS. Začalo to hned ráno po budíčku stlaním postelí, které musely být upraveny do naprosté dokonalosti, rovné, bez záhybu a všechny stejné. Kdo to neměl podle foršriftu, nedostal snídani. Museli jsme s Karlem pomáhat hlavně dědovi, ale někdy i tátovi. Pak všichni po snídani, což byl černá brynda a 20 dkg suchého chleba, ven, seřadit a odpočítat. Následoval úklid v místnosti a byli jsme uváděni do režimu táborového života. Učili jsme se německé pochodové písně, které se zpívaly při cestě do apelplac, táborový řád atd. Pořád nás něčím zaměstnávali. K obědu 1 litr zelné polévky a 3 brambory ve slupce, večer totéž opět s chlebem nebo bramborami. 3 x týdně byla ¼ kilového chleba s kouskem salámu nebo řídkého tvarohu. V neděli byly těstoviny v jakési omáčce připomínajících jen velmi vzdáleně gulášovou polévku a v tom nitky jakéhosi masa. Ale protože jsme nepracovali, byla v tom jakási pravidelnost, která nám zaháněla hlad. Pořád jsme museli někde stát, zpívat a učit se táborové řády a písně. Na tomto karanténím bloku jsme se seznámili s Raymundem Schnablem, který se dědovi za Němce omluvil. Děda byl v té době nejstarším vězněm v táboře. Držel se statečně. Zdravotně jsme byli všichni před koncem karantény v pořádku. Od ostatních českých vězňů jsme byli izolováni, nikdo za námi nesměl, jen občas se podařilo s někým mluvit přes sousední blok nebo přes dráty plotu.

Po třech týdnech, koncem září, jsme byli přeloženi z karantény na 10 tzv. český blok na 2 štubu. Zase všichni čtyři. Zatím jsme byli bez práce. Teprve zde jsme se od ostatních, kteří už měli v lágru něco za sebou, dozvěděli, jak to opravdu chodí, čemu se vyhnout, aby jeden přežil. Jako nezaměstnaní jsme byli hned zkraje po vyřazení z karantény vybráni s Karlem na transport, který měl odejít do jiného tábora. Myslím, že se mluvilo o Gross Rosen. Nepracovali jsme, byli jsme tzv. unangeteilt a to bylo velmi nebezpečné, protože z těchto lidí byly transporty vybírány. Díky jednomu českému studentu, Knoppovi, který byl zaměstnán v Arbeitsensatzu, jsme z tohoto transportu unikli. Jako rodina složená ze třech generací jsme se stali dost známí. Písař Hampl se snažil pro nás sehnat nějakou práci, abychom se nevystavovali nebezpečí dalších transportů. Nosili jsme z kuchyně termosky s jídlem, uklízeli okolí baráků. Pro dědu se podařilo najít místo v komandu Strumpfstopferei, táta dělal metaře na lagerstrase. Mě a Karla poslali na zemědělskou práci. Vybírali jsme v blízkém okolí v lauschritu za čertem brambory a v košících opět v klusu vysypávali do vozů. Mělo to dvě výhody. Předně už jsme byli zaměstnaní a potom jako pracující jsme dostávali svačinu, tzv. brotzeit. To byl kus chleba s margarinem nebo kouskem salámu. Nic moc ale zaplať Pán Bůh. Po práci jsme už chodili na apely. Při pochodu se muselo zpívat a pak se různě dlouho stálo za každého počasí tak asi hodinu v řadách, než to bylo všechno spočítáno a mohli jsme se vrátit na blok. Při těchto apelech a dlouhém stání za každého počasí, při lehkém oděvu, jsme často dědovi třeli záda, aby neprochladl. Toho jsme se báli. Bohužel k tomu došlo a děda onemocněl. Byl přijat do lágrové nemocnice, které se říkalo „revír“. A tam pak už zůstal až do osvobození. Starali se o něj jak Češi v čele s Dr. Bláhou, tak i ze solidarity ostatní vězni a ukrývali ho před možností invalidního transportu, což by znamenalo smrt. Po apelu jsme se mohli procházet po ulici a navštívit známé. Jinak byl režim na bloku stejný, jako byl v karanténě, jen po snídani nastupovala komanda za doprovodu SS a psů na pracoviště uvnitř i vně tábora. Jídlo bylo až na brotzeit stejné, stále řídké zelí, řídký špenát (snad) nebo řípa tomu říkali točen (foneticky). Ve slovníku jsem tento výraz nikdy nenašel. Jako přilepšení k rozmanitosti stravy byl k chlebu s margarinem někdy přidán umělý med nebo místo salámu paštika nebo marmeláda. Po odpískání večerky se v ložnici konaly besedy na nejrůznější témata, které připravovali starší vězni. Týkaly se politiky, kultury, vývoje války, cestopisů, literatury atd. včetně básní v lágru složených, dějin i vtipných příhod z civilu i z lágru. Odpovídalo to profesnímu složení lidí na štubě. Bylo to velmi povzbudivé pro všechny, i poučné.

Když jsme s Karlem ukončili sběr brambor, dostali jsme se do komanda „Baulager II“. Kopali jsme základy k nějaké budově mimo vlastní oplocení, samozřejmě za pečlivého hlídání postů SS. To už byl ale pokročilý podzim, počasí chladné a často i déšť, takže jsme se někdy ráno oblékali do pěkně zavlhlých mundůrů. V prosinci jsme opět změnili komando a dostali jsme se do skladiště „Bekleidungslager“, kde byla uskladněna výbava pro SS divizi. To už bylo pod střechou, tedy znatelný pokrok před zimou a hlavně ohromná příležitost k organizování. V tomto skladu byly totiž nejrůznější věci, které byly pro náš pobyt velmi potřebné. Např. ponožky, svetry, rukavice, kůže a mnohé další, které se daly za sice velkého rizika ukrást, nebo vyměnit za jiné komodity, které se nám nedostávaly, tedy především jídlo. Důležité bylo, aby byly tak dobře skryty před zraky těch, kdo nás při odchodu z pracoviště nebo při příchodu do lágru tzv. filcovali, aby je neobjevili. Jinak totiž hrozily tresty. A ty nebyly jen tak ledajaké. Věšelo se za ruce nebo 25 ran na zadnici býčí oháňkou (Ochsenschwanz), zavření do bungru nebo odeslání na transport. Jenže riziko lákalo a tak jsme postupně vyměnili svoje svršky, tj. ponožky, svetry, rukavice a tímtéž jsme zajistili i tátu. Děravé vlastní ponožky jsme poslali na frontu, stejně tak svetry a nové jsme si přinesli. To co bylo navíc, bylo předmětem organizace. Byl to výměnný obchod bez peněz. Vše, co se hodilo ostatním vězňům, jsme směňovali za věci, kterých se zase nedostávalo nám. Bylo to především jídlo, později i cigarety. Naši činnost na tomto komandě jsme absolvovali bez průšvihu, i když nám občas bylo úzko. A možná i to, že jsme byli mladí, svádělo k riziku. Šíře organizování byla tak široká a tak různorodá, že by zabrala spoustu okruhů činnosti, včetně třeba radia k poslechu, nejrůznějších výrob předmětů potřebných i památečních, bot na míru, pálení alkoholu, šití vězeňských oděvů na míru.

V prosinci 1942 se změnilo i pracovní zařazení naší rodiny. Děda zůstal na revíru, táta se dostal do komanda „Effektenkammer“, což byla kancelář, kde se evidovaly a ukládaly osobní věci odebrané vězňům při příchodu a vydávaly se po event. propuštění. Šlo o velmi klidnou práci a hlavně v teple a pod střechou, v rámci vězeňské samosprávy, i když pod dozorem SS. Karel zatím zůstal v Bekleidungslagru. Já jsem byl, na základě jakéhosi konkurzu, který předpokládal hezké písmo, přes blokového písaře, zařazen do Politického oddělení. Politické oddělení v té první podobě, kdy jsem nastoupil, přestavovalo 3 osoby, které vedl jako kápo Artur Lang, bavorský Němec z Augsburgu s černým vinklem, potom jeden emigrant, jehož jméno si nepamatuji, s modrým vinklem a konečně já s červeným vinklem, jako politický vězeň. Dost zajímavá sestava. Z počátku jsem pouze krasopisně psal jména na spisové složky růžové barvy pro uložení spisů Gestapa, později jsem se naučil psát na psacím stroji a sepisoval před lázní osobní údaje nově příchozích vězňů na příslušný tiskopis, kde jim pak bylo přiděleno vězeňské číslo. Vězni byli dopravováni do lágru jak jednotlivě, tak i po stovkách, takže naše práce trvala někdy až do noci. Nově příchozí byl nejprve odbavován na politickém oddělení vně lágru, včetně fotografování a vyplnění dotazníku a životopisem. Neobešlo se to bez hrubé šikany. Po příchodu dovnitř lágru branou s nápisem „Arbeit macht frei“ než byl připraven příjem, museli nováčci odestát nějakou dobu na apelplace. Podle velikosti skupiny, buď najednou, nebo po částech, přišli do prostoru před lázeň. Nejprve se museli svléknout do naha, oděv jim byl dán do papírových pytlů, byli zbaveni všech cenností, které byly zapsány do formuláře, a zůstaly jim pouze věci osobní potřeby, jako kartáček na zuby, brýle apod. a nazí pak předstoupili k soupisu osobního dotazníku, což jsme prováděli my z politického oddělení, kde jim byla přidělena vězeňská čísla. Jak mě to z počátku moc nešlo, později jsem zvládl napsat dotazník ve všech světových řečech, mimo angličtinu. Do dotazníku byly uváděny základní údaje, tj. jméno, příjmení, bydliště, nejbližší příbuzní, náboženství. Slovanské jazyky nebyl problém, německy a francouzsky jsem zvládl, nejhorší byla maďarština. Po vyplnění dotazníku postupovali příchozí do lázně a po vykoupání obdrželi pruhovaný vězeňský oděv a dřeváky a byli převzati blokáčem nebo písařem bloku a odvedeni většinou nejprve do karantén. V průběhu posledních let docházelo k různým změnám, které se týkaly nedostatku prostoru v úschově ošacení i nedostatku pruhovaných oděvů, takže byly použity i civilní oděvy, většinou od mrtvých, které měly v zádech vystřižené díry zakryté křížem z látky nebo byly označeny barvou. V roce 1944 při náletu spojenců dopadla zápalná bomba na střechu správní budovy, kde shořely všechny zde uskladněné oděvy.

Bohužel toto pro mě velmi výhodné komando, které navazovalo na vězeňskou samosprávu tábora, netrvalo dlouho. Přesto jsem i za ten krátký čas poznal prakticky všechny v té době nejdůležitější vězně, kteří řídili celou administrativu tábora. Od kartotéky po počty příchozích i zemřelých, o trestech a přesunech v rámci tábora i přípravách transportů do jiných táborů, o propouštěných atd. Mělo to tu výhodu, že jsem měl přehled o českých vězních a mohl je včas varovat při sestavování transportů do jiných koncentračních táborů tak, aby se jim snažili vyhnout při výběru a nepodlehli různým praktikám SS, které používali při výběru.

Největší výhodou pro vězně totiž bylo zůstat co nejdéle v jednom táboře, kde už se „zabydlel“, kde byl seznámen s prostředím, zvyky, nebezpečím, kterým se musel vyhýbat, kde měl dobré komando k přežití a konečně to nejdůležitější, tj. řadu přátel ochotných pomoci. Každá změna tábora totiž představovala nová nebezpečí. Několikadenní cestování bez jídla v hrozných hygienických podmínkách, v přeplněných dobytčích vagonech, někdy i nekrytých, zavšivení, infekce a i stres z nejistoty, co ho čeká v novém prostředí. Neustálá šikana SS doprovodu. Mnoho vězňů tyto transporty nepřežilo a čím více se blížil konec války, tím byly podmínky transportů horší.

20. ledna 1943 jsem onemocněl břišním tyfem. Kdo ví, kde jsem k infekci přišel, nejspíše stykem s nově příchozími, tedy při přijímání příchozích, odkud se pak nákaza rozšířila do celého tábora. Tehdy v Dachau onemocnělo na 1000 vězňů, také Čechů. Byli jsme izolováni v táborové nemocnici. Průběh mého onemocnění byl jak z lékařské učebnice. Horečky přes 40 stupňů trvaly 4 týdny. Jako mladý jsem byl umístěn nahoře ve třípatrové palandě. Snad bylo mým štěstím, že při těch vysokých horečkách jsem tolik nevnímal. Místnost byla přeplněná, plná zápachu, protože se často pacientům nepodařilo dojít na záchod. Vyšplhat se na lůžko bylo vysilující, tělo sláblo a vidět kolem sebe denně umírající nebo ploužící se postavy opírající se o zeď cestou na záchod či umývárny působilo velmi depresivně. Navíc záchody ani umývárny v zimě nebyly vytápěny, takže k tyfu přibyly i záněty plic. Léčba sestávala z tablet proti průjmu nebo zácpě, z odběru vzorků a hladovky. Pokud si vzpomínám, dostal jsem jednou asi 20 ccm glukosy. Jinak nic. Šlo tedy o to, zda organizmus vydrží nebo ne.

Výhodou pro mě snad bylo jenom mládí. Bylo mi 18 let. Ale stále mě trápily pochybnosti, jak to dopadne. Umřít se mi samozřejmě nechtělo. Ale přežiji to?

Po odeznění horeček jsem si začal uvědomovat, co se asi honilo v hlavách mého otce a bratra. Byli jsme izolováni, komunikace žádná, a když tak s velkým rizikem. Na druhé straně jsem poznal, jak obrovskou pomoc přes tu izolaci dovedli zorganizovat jak moje rodina, tak i přátelé. Po odezněné horečce mě navíc začal pronásledovat hlad. Měl jsem tehdy kolem 50 kg. Jíst jsem zpočátku moc nesměl a tak jsem ocenil tu pomoc zvenčí. Kde zorganizovali např. jablkový kompot, citrony nebo sušenky? Solidarita, nejen českých vězňů, pro pomoc nemocným byla obrovská. Přežil jsem tedy akutní období tyfu a hned bylo veseleji. Asi po 6 týdnech nás, rekonvalescenty, přemístili na 17. blok, kde jsme zůstali asi měsíc. Nepracovali jsme. V té době se počal měnit přístup k využití vězňů. Bylo po Stalingradu, Německo potřebovalo k zajištění válečné produkce pracovní síly za náhradu těch, kteří museli na frontu. V té době bylo také povoleno zasílání potravinových balíčků. Změnil se i přístup vedení SS. Ubylo nesmyslných zvěrstev jejich příslušníků. Potravinové balíčky z domova doplňovaly kaloricky chudou a jednotvárnou táborovou stravu sice jen částečně, přece jenom byly jakýmsi spojením s domovem a i to působilo pozitivně. Pro nás, tehdy rekonvalescenty, byly pořádány sbírky, velmi nám to pomáhalo dostat se zase do formy. Dnes obdivuji rodiny a příbuzné, s jakým rizikem při tuhém lístkovém válečném systému bylo možno sehnat a odeslat do tábora potraviny, které by jednak vydržely transport, jednak takové, které byly pro nás vhodné.

Tyfus jsem tedy přežil a vrátil jsem se v dubnu opět do stejného komanda, tedy do politického oddělení, kde mě zatím zastoupil bratr. Ten se potom dostal jako technik do projekčního oddělení v rámci správy tábora, řízené SS.

V roce 1943 jsme začali pociťovat změny, které nastaly v začínajícím obratu války. Změnila se tvrdost v přístupu SS k vězňům, ale také se začaly postupně zhoršovat podmínky tábora. Přicházely další transporty ze všech koutů Evropy a tábor se začal přeplňovat.

Zvýšily se nálety na nedaleký Mnichov. Byli jsme nuceni vykopat zemní příkopy jako ochranu před dopadajícími střepinami z protileteckých děl, které byly schopné prorazit i střechu baráků. Větší důraz ze strany SS byl kladen na využití nás vězňů jako laciné pracovní síly pro zbrojní výrobu. Měnilo se i osazenstvo SS. Zdraví odcházeli k bojovým útvarům a nahrazovali je vojáci po zranění nebo starší přeřazení z armády, většinou ze zdravotních důvodů. Ubylo nesmyslných krutostí jako prostředků k převýchově vězňů, i když tresty byly stále stejně brutální, tj. věšení, bunkr nebo 25 ran na zadnici, namočenou býčí oháňkou. Byla patrna i jakási nervozita z válečných neúspěchů. Delším pobytem na komandě mě bylo umožněno nosit výsledky naší práce osobně na oddělení Gestapa, které vedl kriminalista mnichovské pobočky Gestapa Johann Kick, trestající vyšetřovatel. Ten byl po osvobození v procesu nad zločinci odsouzen k smrti a pověšen. Tam jsem byl náhodným svědkem brutálních výslechů. V průběhu roku 1943 bylo německým vězňům nabídnuto propuštění za cenu jejich zařazení do zvláštní divize SS. Řada z nich toho využila. Byli posláni na východní frontu po řadě let věznění v táboře. Ti, co v boji nepadli, byli zajati a strávili další roky v ruských zajateckých táborech.

Rok 1943 byl tedy pro nás relativně příznivějším z hlediska přežití. Všichni jsme věřili, že válka se blíží ke konci a že Německo bude poraženo. Důležité bylo, že jsme všichni 4 zůstali v táboře. Děda byl stále v nemocnici v solidární péče ošetřovatelů pod dohledem Dr. Bláhy a ostatních českých zdravotníků, otec zůstal na oddělení komanda, které evidovalo veškeré věci, které byly vězňům při příchodu odebrány, jako důkaz německého pořádku. Bratr v projekci. S matkou jsme si mohli do Ravensbrücku dopisovat, takže jsme celá rodina o sobě věděli, že jsme alespoň živí, což bylo pro nás všechny povzbuzující i uklidňující. Tábor se začal stále více přeplňovat, takže jsme museli spát dva na jednom lůžku. To nebylo moc pohodlné, museli jsme se naučit spát nataženi, žádné klubíčko. Horšila se i hygiena a strava. Vězni už nebyli oblečeni do jednotných pruhovaných obleků, ale do civilních šatů, zřejmě po zemřelých, hlavně ti nově příchozí. Úprava spočívala buď v barevném kříži na zádech nesmazatelnou barvou, nebo přes uměle vytvořené díry přešitým látkovým křížem.

A tak začal i rok 1944. Pracovní nasazení bylo enormní. Úmrtnost se zvyšovala v důsledku vyčerpání a nedostatečné stravy, což platilo u nově příchozích, zesláblých po transportech z jiných táborů. Určité uvolnění režimu tábora na druhé straně s sebou přineslo větší volnost k využití volného času. Bylo povoleno hrát kopanou, uspořádat koncerty vězeňské kapely, bylo i promítnuto několik německých filmů, organizovány kulturní pořady. Stálá potřeba nové pracovní síly vedla k vybudování nových pobočních táborů. Byl to především Kaufering a Mühldorf v okolí Mnichova. Sem byli přivezení židé ze všech koutů Evropy k výstavbě podzemních továren na výrobu letadel. Měl jsem možnost vidět jejich příchod a začátky, protože jsem tam byl vyslán je sepsat do evidence mateřského tábora. Žili v zemljankách, bez možnosti udržovat hygienu, tvrdé pracovní podmínky vedly pak k jejich „zničení prací“ místo plynových komor.

Novou naději, že válka brzo skončí, přinesla invaze spojenců v červnu 1944 a další postup na východě. Po invazi se do Dachau přemístily transporty tisíce Francouzů, členů podzemního hnutí, zavřených v tamních táborech, zejména v Compiegne. Podmínky jejich převozu byly tak otřesné, že z celého transportu dorazilo do Dachau jen 20 procent. Kapacita tábora byla tím pádem tak překročena, že docházelo k častým přesunům do dalších táborů, tím k dalšímu zhoršení jejich zdravotního stavu.

Mysleli jsme si, že do vánoc bude konec války. Ale jak bude konec vypadat? Byli jsme stále ostřeji střeženi, útěk ve stoupajícím chaosu byl sebevraždou, ze strážních věží na nás stále mířily kulomety.

Vladimirmai12016Na přelomu roku 1944-45 vlivem neúnosných hygienických poměrů, vypukla v táboře epidemie skvrnitého tyfu, který přenášely vši. Není divu. Nebyla možnost vyměňovat prádlo ani ho prát. Vzájemný kontakt osob v přeplněných barácích byl velmi těsný a nešlo se mu vyhnout, i když jsme si denně prohlíželi prádlo, zda nějakou veš nenajdeme. Došlo k rozšíření infekce i na civilní osoby, se kterými vězni pracovali. Situace se zhoršovala i na počátku roku 1945, kdy byly tuhé mrazy, nebylo čím topit, stravování kolabovalo.

Na epidemii zemřelo přes 14 tisíc vězňů, někteří již po osvobození tábora. Krematorium nestačilo zemřelé spalovat, byli pohřbíváni do hromadných hrobů. Mnozí vězni, kteří byli v táboře několik let, se osvobození nedočkali, zemřeli bez naděje na návrat. Přitom na jaře 1945 neustále přicházely do Dachau nové transporty z lágrů, které musely být před dotírající frontou evakuovány. Byly to většinou vězni zcela vyčerpaní dlouhými pochody smrti, pěšky kilometry se ploužící bez stravy a nápojů. Kdo nemohl dál, byl zastřelen.

A tak došlo v dubnu i k přípravě evakuace Dachau. Evakuace měla směřovat do Alp, kde Němci předpokládali, že se udrží. Došlo k jednání s Mezinárodním Červeným křížem. Přesto byly připraveny 3 transporty, které z tábora odešly. Některé se však v nastalém zmatku na konci dubna opět vrátily. Ozývala se stále střelba a dunění děl postupujících spojenců. Fronta se blížila. Přežijeme nebo nás jako svědky nacistického barbarství zlikvidují, postřílejí nebo spálí v barácích, jako v Kauferingu? Už ale neměli sílu. Všichni vedoucí SS z lágru zmizeli, ve městě Dachau vypukla vzpoura, organizovaná uprchlými vězni. Byla ale krvavě potlačena. A pak přišel 29. duben 1945. Den velkého napětí pro nás. Jen na strážních věžích zůstaly hlídky. A pak vypukla bouře nadšení, když se v bráně objevil americký džíp. Přežili jsme. Nadšení bylo obrovské. Osvobodila nás 7. americká armáda, 42. a 45. divize. V té době bylo v táboře 30 tisíc vězňů as v jeho pobočkách 35 tisíc. Epidemie tyfu však nebyla u konce. Američané nařídili třítýdenní karanténu. Přesto v tom počátečním zmatku někteří vězni utekli a dali se pešky na cestu domů. I můj bratr Karel, který zorganizoval v Praze autobusy k odvezení Čechů. Autobusy sice přijely, ale zbytečně. Nakonec zpáteční cestu po třech týdnech karantény zařídili Američané. Ve třech dnech byli čeští vězni na nákladních autech odvezeni do Plzně a odtud každý na vlastní pěst pak domů. Vrátili jsme se do Prahy s bratrem 22. května. K naší radosti jsme se setkali hned 23. května s matkou, která přežila s tetou Ravensbrück. Její cesta však nebyla jednoduchá. Tábor byl 20. dubna evakuován, avšak transport se dostal do válečné zóny, kde se rozprchl a skupina českých žen se dala pěšky na cestu k domovu. Po cestě se setkala s jinou skupinou mužů směřujících do Čech a po strastiplné a dobrodružné cestě dorazili všichni 23. května do Jablonného v Podještědí, kde jim starosta zajistil autobus, takže tentýž den přijela skupina večer do Prahy, kde jsme mámu s bratrem objali. Otec přijel dalším americkým transportem do Prahy 24. května. Dědu zcela vysíleného, ale živého dopravili Američané do Plzně, kde jsem ho vyzvedl a sanitkou dopravil do Vinohradské nemocnice, kde však 6. června zemřel. Dachau jsme ale se štěstím všichni přežili. A proč mluvím o štěstí? Protože štěstí znamenalo nepodlehnout zvůli SS, zůstat zdráv nebo překonat nemoci, zůstat v jednom táboře, dostat se do dobrého komanda mít kolem sebe dobré kamarády. Nepodlehnout psychicky. Pro mě pak bylo štěstí také to, že jsem byl mladý.

Šťastní a spokojení, že jsme, až na brzkou smrt dědy, tyto 3 roky přežili, jsme každý pokračovali v civilním životě. Já jsem nastoupil již 15. června do školy abych dokončil maturitu a mohl se přihlásit na studia medicíny, bratr začal studia na technice, otec se vrátil na Ředitelství drah a matka zůstala v domácnosti. A tak to šlo do roku 1948, kdy naši rodinu postihla komunistická totalita. Ale to je již z jiného džbánku.

 

 Vladimir Feierabend 1-5-2016 Dachau.